Arnis & Balaraw Fighting Club Reálná sebeobrana, boj zblízka a chladnými zbraněmi

Nůž -  nástroj a zbraň



Historie nože
Historie nože začíná v době kamenné. Pravěcí lidé vyráběli své sekací a řezací  nástroje  z kostí, z paroží a ze dřeva. Později objevili jako materiál kámen(pazourek). Nejlepším materiálem byl v té době právě kámen, jelikož poskytoval ostrou a dostatečně trvanlivou řeznou hranu. Kamenné nástroje byly proto dominantní pro nejdelší období vývoje člověka, které nazýváme dobou kamennou.Tyto nejstarší kamenné nástroje neměly vyhraněnou funkci-byly to universální nástroje a měly zpočátku nejčastěji podobu hrotitých úštěpů a později pěstních klínů. Zhotovovaly se odrážením kamenných štěpin. Nejvhodnějším materiálem byl právě pazourek nebo například obsidián(sopečné sklo). Ve střední fázi starší doby kamenné byly tyto universální nástroje nahrazovány předměty specializovanými, mezi kterými se objevuje i nůž. Pro snadnější a komfortnější držení a i pro dokonalejší ovládání kamenné čepele se postupně vyvíjela i úchopová  část tzv.rukojeť. Nejčastěji se používaly kostěné nebo dřevěné „násady“. Člověk byl vlastně donucen si tento nástroj vymyslet a vyrobit, neboť jeho „služeb“ nutně potřeboval ke svému přežití. Aby ukojil hlad  musel zabít zvěř, dále jí vyvrhnout a stáhnout. Samozřejmě i tyto první nože fungovaly jako zbraně při ochraně své vlastní osoby,  kmene, potravy, atp.


Tyto kamenné vzory se na počátku doby měděné odlévaly. Člověk se ale nejprve musel naučit rudu vytavit, dále byl nucen naučit se zhotovit odlévací formu a posléze se zdokonalit také v odlévací technice. Poměrně brzy se ovšem ukázalo, že měď je měkká, ohýbá se a nedrží ostří. Proto byla záhy nahrazena bronzem-slitinou mědi a cínu. Z bronzu se většinou odlévala jen čepel, která se připojovala k rukojeti vyrobené nejčastěji z organického materiálu. Poslední epochou vývoje člověka je doba železná, která navazuje na dobu bronzovou. Zde se už vyráběli nože i dýky se železnými a později i ocelovými čepelemi. I když první železné zbraně byly svou kvalitou poněkud horší než bronzové, přesto se používání železa rychle rozšířilo. Železo bylo nejen levnější než bronz, ale bylo i prakticky všude k dispozici. V té době ještě nebylo možné dosáhnout teplot, které by při výrobě vedly k úplnému roztavení železa. Železo se získávalo ve formě porézní hroudy, která se rozbila na kusy. Tyto kusy se roztřídily podle kvality a obsahu uhlíku. Následně se opakovaným kováním a svařováním čistily, zušlechťovaly a dále zpracovávaly. Doba železná nakonec přešla v dnešní dobu. Dnes je úplně běžné že se měkké železo dále zušlechťuje a vznikají nesčetné druhy velice kvalitních ocelí.

Nůž nebo dýka
Nůž a dýka patří svou velikostí do kategorie krátkých jilcových chladných zbraní. Nůž i dýka se obecně skládají z čepele, rukojeti a záštity-pokud jí mají. Čepel nože má většinou plochý tvar a ostří pouze na jedné straně. Oproti tomu čepel dýky má zpravidla více ostří než jedno. Nejčastěji je dýka opatřena dvěma ostřími, ale nejsou výjimkou i čepele se třemi či čtyřmi ostřími. Dále se dýky vyznačují výrazným středovým hrotem, který umožňuje bodnou funkci této zbraně. Občas se vyskytují zbraně, které mají všechny znaky dýky, ale pouze jedno ostří jako u nože. V tomto případě platí označení tzv. dýkovitý nůž. Podle měnitelnosti polohy čepele rozeznáváme nože a dýky s pevnou čepelí tzv.otevřené, zavírací, vymršťovací(vyskakovací),  výsuvné a prodlužovací. Samozřejmě že se dále nože a dýky liší také tvarem čepele, druhem hrotu, ostřím, záštitou, rukojetí nebo i pojistným systémem.
Nože určené k boji mají buď individuální formu sečné či bodné zbraně, nebo tvar stanovený vojenskými předpisy-zde se jedná převážně o útočné nože a bodáky. Bodákem nazýváme nůž(nebo též dýku), jejichž konstrukce umožňuje připevnění na ústí hlavně dlouhé palné zbraně. U specifických  otevřených vojenských nožů se používá termín útočný nůž.  Existuje také označení tzv. holínkový nůž(dýka), kdy tento bojový předmět je co nejlehčí a nejplošší, právě proto aby umožňoval nošení v holínce či vojenské botě.


Dýka je nejjednodušší bodnou zbraní, používanou ve všech částech světa. Převážně se využívá  k bodání, ale mnohé z nich mají i ostří jako běžné domácí nože. Dýka se drží a ovládá pouze v jedné ruce. Tvar dýky byl obecně ovlivněn nejen způsobem nošení ale i úrovní výrobních postupů dané společnosti. Malé rozměry dýk sice omezovaly jejich použitelnost ve válečných konfliktech, ale ta samá vlastnost (lehká ukrytelnost) jim přinesla například oblibu u zločinců a vrahů. Dýky z různých částí světa se vyznačují značnou variabilitou tvarů čepelí, záštit i rukojetí. Dýky používaly ve svém repertoáru už staří Římané, Sasové či Frankové. Sice pugio-římská vojenská dýka, nebyla tak známá jako krátký meč gladius, přesto byla často používaná jako záložní zbraň. I scramasax používaný Franky a Sasy byl velmi oblíbený.V Evropě, ve středověku a v období renesance sloužily dýky specifickému účelu-měly proniknout brněním v místě spojení plátů nebo jiným otvorem, například hledím přilby. Rytíř shozený z koně nebo jinak zbavený pohybu byl pro obyčejného pěšáka vyzbrojeného dýkou lehkou obětí. Zpočátku byla tato zbraň vnímána jako „nerytířská“, jako zbraň nižších společenských vrstev, ale od 13. století se začala objevovat jako běžná součást výzbroje těžkooděných jezdců. Používala se převážně tzv.mečová dýka, dále také dýka landsknechtská, dýka ledvinová, dýka švýcarská a stradiotská(ušatá). V šestnáctém století se stal populární nový způsob šermu, při kterém drží šermíř v pravé ruce meč či rapír a v levé ruce tzv. levoruční dýku. Tento způsob šermu byl velice technicky i koordinačně náročný, protože byly v „akci“ obě ruce zároveň. Dalším zajímavým typem dýky bylo stiletto známé jako „dýka vrahů“ používaná hlavně v Itálii. Zajímavý byl i skotský dirk, který patřil k typické výzbroji skotských horalů. Své dýky měli i další národy –například Arabové používali zakřivenou dýku džambiju, na kavkazu se používaly kinžály, Tuaregové využívali tzv.telek –dýku nomádů. V Malajsii to byl známý kris a v Persii peš kabz. Samurajové měli svá tantó, hamidaši, aikuči, a kubikiri. Své velice zajímavé nástroje měli i Gurkové(obyvatelé Nepálu). Jejich zakřivené  nože kukri jsou dnes známé takřka po celém světě.


V současné moderní době jsou velice populární tzv. one-hand nože. Tyto zavírací nože mají obrovskou výhodu a to, že je bez problémů lze otevřít jednou rukou. Většinou bývají opatřeny také klipsem, který umožňuje nejen pohodlné celodenní nošení, ale také snadné a pohotové tasení. Dalším druhem oblíbených zavíracích nožů jsou – nářaďové nože. Tyto modely tzv.multitools v sobě „skrývají“ nejen nůž, pilku na dřevo, otvírač konzerv, několik druhů šroubováků, bodec, pilník a malé nůžky, ale například i kleště. Samozřejmě, že jsou k dostání i nože pevné a to mnohdy na tu kterou činnost potřebujete – potápěčské, lovecké, bojové, na přežití, atd. Své místo mají i nože určené k vrhání. Nesmím opomenout zdůraznit, že nože se v současné době dají zakoupit jak továrně vyrobené tak i ručně zpracované. Vše je jen na volbě a možnostech kupujícího.

Bojové použití nože a dýky-různé styly, školy a systémy
Ruku v ruce s bojem a zbraněmi se vyvíjel a zdokonaloval i výcvik v bojových dovednostech. Lidé si velice rychle uvědomili, že trénovaný jedinec má mnohonásobně  vyšší šance na úspěch než ten, který připraven na boj není. Přesto z nějakého neznámého důvodu byl a je předmět tréninku boje s nožem často podceňován a zlehčován. Nyní se vás pokusím ve stručnosti seznámit s několika důležitými mezníky ve vývoji boje s nožem od historie po současnost. Vůbec netvrdím, že všechny mnou uváděné informace jsou zaručeně pravdivé-vycházím jak z dostupných materiálů tak i z ústního podání mých učitelů.
V poslední době jsme svědky znovuzrození zájmu o část bojových dovedností označovaných jako Západní bojová umění. A to od umění zápasu, boxu a savate až například  po zacházení s mečem, rapírem, kordem či nožem (dýkou).
Evropské systémy


Začneme v Evropě kde se v minulosti  vyučoval hojně šerm. Existovala řada stylů, které se od sebe odlišovaly nejen použitými zbraněmi ale i mentalitou bojovníků. V této době existovala škola německá, italská, španělská a  francouzská. Zpočátku se používaly jedno ruční a jeden a půl ruční meče, které se někdy kombinovaly se štíty. Později to byly rapíry a to jak samostatně tak i s doplňky jako třeba s pěstním štítkem  či levoruční dýkou, vyučovalo se i zacházení s kordem, šavlí, tesákem, ale například i s dřevcovými zbraněmi - halapartnou, píkou, holí, atp.

Španělský styl
My se zaměříme nejprve na Španělsko, kde existovaly vynikající školy šermu. Španělské šermířské školy byly známé tím, že při své výuce využívaly  matematiku a geometrii. Nás ale více bude zajímat španělský nůž Navaja a jeho bojové použití. Tomuto tématu se například věnuje kniha, která byla vydána v Madridu v roce 1849. Tato kniha se jmenuje Manual del Baratero, or Arte de Mlajnejar la Navaja, el Cuchillo, y la tijera de los Jitanos a napsal ji pan Mariano de Rementia y Fica (M.d.R.). Tento bojový manuál byl nedávno  dokonce kvalitně přeložen do anglického jazyka. Zaobírá se detailním bojovým použitím převážně zavíracího nože Navaja, ale i pevného nože Cuchillo a nůžek. Manuál je rozdělen na čtyři základní části a každá část na několik lekcí. První část se nazývá –Poučení o Navaja a skládá se z lekcí o nejrozšířenějších jménech Navaja, pozicích a postojích v boji, metod útoků a obrany, o hranicích, otočkách a proti otočkách, přehození nože, o útocích, odrážení a úhybech a o stažení. Druhá část je o různých taktikách provozovaných při použití Navaja. I zde je tato část dále rozdělena na jednotlivé lekce. Jsou vysvětleny střehy, útoky ze předu, útoky z boku, průchody, molynete, zásahy s Navaja, pohyby rukou a kloboukem, recortes, hadí taktiky, podvody a lsti. Další část je nazvaná – správná cesta použití Cuchillo(což je pevný nůž). Lekce této části se zaobírají nožem Cuchillo, postoji, úhyby a úniky, útoky a metody zásahu s Puňal-dýkou, obranou proti Cuchillo a Puńal a použití fint. Poslední čtvrtá část je zaměřena na správnou cestu bojového použití nůžek mezi cikány. První lekce této části je o nůžkách obecně a další lekce je o cikánských metodách jak s nimi zacházet.


Navaja jakožto španělský zavírací nůž má mnoho jmen. Například v Andalusii je nazývána Mojosa, Chaira či Tea. V Seville jí říkají Corte, Herramientaó, Pincho,Hierro, Abanico a Alfiler. Pokud volně přeložíme termín Baratero, zní asi takto:ten kdo, alespoň podle mínění okolí, žije z provizí a procent výher hráčů hazardu. Procentu z výhry se říkalo barato z čehož pochází slovo baratero. Baratero který byl součástí kriminálního podsvětí známého jako la gente del hampa, používal svojí Navaja aby přinutil hráče platit barato.
Dodnes existují některé španělské systémy boje s Navaja. Například rodilý Španěl Don Santiago Rivera vyučuje ve své škole tři základní umění bojového ovládání nože. Je to styl baratero, gitano a sevillano.  Každý tento styl má svá specifika. Baratero  zdůrazňuje přímou linii boje s nožem a týká se výhradně přežití na ulici. Síla a rychlost jsou primárními atributy tohoto stylu. Gitano je styl, jak je naznačováno jménem, původem od španělských cikánů. Tento styl je charakterizován vysoce stylizovanými pohyby a rychlou uměleckou manipulací s nožem. Styl gitano zdůrazňuje obratnost a klam. Sevillano styl je nejpropracovanější ze všech tří uvedených stylů. Je to vysoce vyvinutý styl s vysloveně španělskou elegancí. Není principiálně charakterizován silou, rychlostí, obratností či klamem, ale dovednou spolehlivostí založenou na zdravé strategii a taktice. Ať už se učíte jakýkoliv styl měl by obsahovat základní tři vzdálenosti-mano a mano(ruka k ruce), cuerpo a cuerpo(tělo k tělu) a ojo a ojo(oko k oku). Nemusím snad dodávat, že pokud trénujete autentický styl, vždy bude(měla by být) výuka vedena v jazyce té které národnosti, proto výuka španělského stylu boje s nožem nebude používat například italské názvy, atp.  Samozřejmě že po celém Španělsku jsou i další styly v zacházení s nožem, mnohdy jsou obecně pojmenovány po městech či regionech, kde se vyvinuli a byly praktikovány. Bohužel některé jsou vyučovány pouze v rodinném kruhu. Jedním ze současných světových představitelů španělské školy boje s nožem je pan James Loriega.  Španělský styl boje s nožem můžu jen vřele doporučit, jde jen o to najít a vybrat si kvalitního a kvalifikovaného učitele. Určitě za to stojí si přečíst i Manual del Baratero, minimálně pro informovanost a inspiraci.

Italský styl


Italský šerm ovlivnil téměř celou Evropu a italští šermířští mistři podobně jako španělští patřili k velmi vyhledávaným učitelům. Byla to právě dýka stiletto či levoruční dýka používaná s rapírem, která přiměla některé mistry šermu se o něco více zaobírat i bojem s dýkou. Jedním z těchto mistrů byl pan Salvatore Fabris, který věnoval použití dýce i část své knihy o šermu. V současné době se autentickým použitím dýky stiletto či moderní verzí vymršťovacího(vyskakovacího) nože zaobírá například pan Antonio G. Merendoni žijící v Itálii a pan Vito Quatrocchi který žije v USA. Například ve své knize The Sicilian Blade popisuje pan Quatrocchi jak byl vyučován v umění mulettos, což je Sicilský boj s nožem. Vysvětluje zde, že stále mnoho siciliánů pohlíží na stiletto jako na ztělesnění sicilské odvahy. Tam kde policie nedokáže zaručit ochranu proti krádežím a navrátit uloupené věci, dokáží toto synové poškozené rodiny s ostrými stiletto. Ostrov Sicílie údajně nikdy neztratil svůj středověký způsob myšlení, podle kterého musí muž bránit sám sebe, svou rodinu, svůj majetek  nebo svou čest, vlastním zapojením se a s odvahou bez ohledu na zákon. Podle Quatrocchiho jsou dva typy stiletto boje. Prvním typem je duel-souboj. To platí, když se dva muži rozhodnou utkat se s čepelí v boji k vyřešení incidentu, který se většinou týká cti nebo urážky jedné ze zúčastněných stran. Druhým typem boje se stilettem je sebeobrana proti útočníkovi či více útočníků. Pan Quatrocchi  vyučuje nejen správný úchop nože, bojový postoj, výpad, ale i základní řezy a body. Dále zdůrazňuje akci, útok -  návrat - útok a vysvětluje i „cíle“ technik na lidském těle. Věnuje se samozřejmě i tréninkovým metodám a pomůckám jako např. použití obaleného boxovacího pytle, nebo při sparingu používání tréninkových nožů a šermířských masek. Zmiňuje se také o technice plášť a dýka, kdy se omotává kolem vaší volné ruky bunda, plášť nebo jiná část oblečení. Popisuje také nejen jak své stiletto nabrousit, ale i jak a kde ho vhodně nosit. Věnuje se i obranným technikám a taktikám. Učí využívat improvizované zbraně jako jsou například židle, koště nebo časopis. Zmiňuje se také o tzv. skryté ruce, kdy nůž je maskován do poslední chvíle jeho použití.

Německý styl



Němci byli vždy velcí šermíři. V šermu zbraněmi jako tesák a meč neměli soupeře. Ale byly to právě zbraně, jimž bylo souzeno vyklidit pole před elegantnějšími a hlavně praktičtějšími „novinkami“. V tomto ohledu, bez zřetele k proslulosti svých šermířských škol, bylo Německo ve stejném postavení jako Anglie a Francie. Nezbývalo mu, než následovat příkladu italských a španělských šermířských  mistrů. Jedním z asi nejznámějších německých šermířských mistrů byl pan Hans Talhoffer. Talhoffer se ve svých knihách velice komplexně zaobírá použitím většiny soubojových zbraní té doby. To co je pro nás zajímavé a důležité, je to že značnou část věnoval také boji s dýkou. Německá škola boje s dýkou či nožem by tedy měla mít své hluboké kořeny. Jediné co vím, že k její „znovuzrození“ došlo v letech před druhou světovou válkou, kdy se začala bojově připravovat i ozbrojená a vojensky organizovaná složka SS. Zde byl během výcviku oživen a trénován boj s nožem a dýkou, který vycházel z šermířských technik.

Asijské systémy boje s nožem

Indie a Čína




Samozřejmě, že ve výcviku boje s nožem či dýkou nezůstali pozadu ani asiaté. Například v Indii byla dýka vždy oblíbenou zbraní. Dovednost ovládat dýku byla tak značná, že i v Mahábháratě se hovoří o bojovnících vyzbrojených dýkou, kteří vítězili nad lvy. Jedna z nejznámějších a nejtypičtějších indických dýk je Katar. Tato indická dýka umožňovala velmi silná bodnutí. Špičky(hroty) některých modelů bývaly ještě zesíleny, aby lépe prorážely kroužkovou zbroj. Dýka Katar se používala tak, že jí válečník uchopil za třmenový jílec(rukojeť) a základně bodal jako by vedl boxerský úder. V tomto momentě ho zároveň chránili protažené výběžky Kataru na jeho předloktí.  Tato dýka byla velmi účinná v boji zblízka. Výcvik většinou začíná označením životně důležitých bodů na kresbě lidského těla. Cvičící tyto body velmi pečlivě studuje, protože podle indického bojového umění Kalaripayat, musí  student znát nejen techniku ale například i anatomii.V rámci dalšího tréninku se žák učí útočit a vykrývat dýkou z nejrůznějších pozic- v leže, v sedě a samozřejmě ve stoje. Pro nácvik souboje se používá  samozřejmě dýka dřevěná.
V Číně se používalo obrovské množství různých chladných zbraní. Přes  hole, meče, tyče a kopí až po všelijaké halapartny, vidlice, bojové sekery, šavle, kožené či železné biče nebo i zemědělské nástroje přeměněné na zbraně. Mimo motýlích nožů(mečů) existovala také dýka Pi-šou. Tato dýka byla jednou z nejoblíbenějších skrytých zbraní a používala se jak k boji zblízka tak i jako vrhací zbraň. V období dynastie Chan byla dýka sekundární zbraní a museli jí údajně nosit všichni vojáci. Bohužel v současné době  bojové použití dýky v systémech Wu-shu takřka vymizelo.

Japonské  Tantódžucu



V Japonsku se  v rámci Bugei Džúhappan( 18 bojových umění) vyučoval také boj s nožem či dýkou nazývaný Tantódžucu. Toto umění nebylo jen doménou samurajů, ale i například šinobi-nindžové trénovali bojové použití nože či dýky. Dost často se lidé mylně domnívají, že Japonci používali své dýky či nože pouze v tzv.reversním držení, kdy čepel vyčnívá z ruky z malíkové hrany. Je to ale velký omyl, poněvadž ve  starých manuálech Tantódžucu, které v současné době v Japonsku znovu vycházejí, můžeme vidět oba základní způsoby držení zbraně. A to jak  hlavní úchop, japonský výraz-honte, tak i  reversní držení-gjakute. Systém tantódžucu obsahuje jak základní tak i pokročilé techniky. Útoky-řezy a body, kryty, úhyby, strhy, atp. Tantódžucu se používalo pro několikeré účely. Jedna z oblastí se zabývala použitím tantó proti soupeři , který je oděn do brnění, druhá forma použití byla v situaci kdy ho soupeř neměl. Pokud bojovník využíval zbraň  pro probodnutí soupeře přes zbroj yoroi,  používal dýku tantó  nebo  také dýku typu yoroidoši. Samurajové také používali speciální dýku kubikiri, která sloužila přímo jen k uřezání hlav nepřátel. Samurajské ženy často při svatbě dostávaly dýku kaiken. Tu používaly nejen na svou ochranu, ale také k provedení rituální sebevraždy. Samuraj pro obřadnou sebevraždu-seppuku, nejčastěji používal dýku aikuči, v podstatě variantu dýky tantó. Je důležité zde zdůraznit, že v současné době je tantódžucu vždy vyučováno jako doplněk některého bojového autentického stylu.

Korejští bojovníci Sulsa
V Koreji existovalo několik systémů které vyučovaly mimo jiné i bojové použití nože či dýky. Asi nejznámější je bojový styl Hwarang-do. Tato cesta květinových rytířů vznikla jako vysoce vyvážený tajný bojový systém, který v sobě zahrnuje jak fyzické techniky, tak i filozofii a akademické i léčitelské umění. Z nejlepších bojovníků hwarang do se rekrutovali tzv. sulsa. Tito vybraní bojovníci byli dále cvičeni na infiltraci, špionáž, schopnost přežít za každé situace a cílené likvidace. Byli vyučováni v zacházení s obrovským repertoárem zbraní. Tedy samozřejmě i s chladnou zbraní nazývanou Dan Gum - nůž. Dnes se Hwarang do vyučuje nejen v Koreji, ale například i v Evropě a USA. Pro zajímavost-v České republice se vyučuje styl nazvaný Musado, jehož zakladatel pan Herbert Grudzenski vycházel také mimo jiné i z technik hwarang do. Součástí Musado MCS (Military Combat Systém), který je vyučován pouze u armády a policie,  je i výuka boje s nožem a obrany proti noži. Musado MCS je oficiální systém boje zblízka u Armády České republiky.

Filipíny, Indonésie a Malajsie



Používáním převážně chladných zbraní- různých holí, nožů, dýk či mačet se téměř po celém světě proslavily bojové systémy Filipín, Indonésie a Malajsie. Více méně všechny Filipínské bojové styly obsahují boj s nožem, v některých je dokonce na tuto oblast kladen značný důraz. Po staletí byla filipínská bojová umění velice úzce spjata s filipínskou kulturou a společností. Obecně se dá říci, že existují stovky různých organizací, rodinných stylů či moderních systémů a že většina z nich vychází dokonce i ze stejných principů a mají i podobné základy-lišící se od sebe mnohdy jen předchozími zkušenostmi učitele. Některé z těchto bojových systémů byly přineseny na Filipíny ranými filipínskými osadníky, jiné se vyvinuli díky koloniálním vlivům. Nejpoužívanějšími názvy pro filipínská bojová umění jsou ARNIS, ESKRIMA a KALI. Bojové styly z Filipín pokrývají svou technickou vyspělostí téměř celou stupnici umění boje a to od těch opravdu hrubých a netechnických stylů až po ty technicky nejpropracovanější. Velký důraz při výuce boje s nožem u filipínských bojových systémů je kladen na práci nohou, mrštnost a držení těla. Dalšími důležitými prvky jsou například úhly jednotlivých útoků, vzdálenost, načasování, atp. Studenti jsou vyučováni zpočátku systematicky, řadu různých řezů, bodů a seků. Později se přechází  na volnější navazování technik. Trénují se samozřejmě také různé úhyby a kryty. Dosti často jsou na použití daných technik vypracovány speciální tréninkové drily.  Zvláštní část výuky je věnována principům a technikám obrany proti noži či jiné bodno-řezné zbrani. Sparing se cvičí s gumovými či plastovými noži, ochrana očí by měla být samozřejmostí. Mezi nejvíce populární filipínské nože patří balisong nebo též motýlek. Nejznámější filipínské bojové styly jsou například: Sayoc kali, Latosa escrima, Kali Inosanto, Pekiti tirsia kali, Serrada eskrima, Atienza kali, Modern arnis, Balintawak arnis, Lameco eskrima, Kali Ilustrisimo a Giron arnis/eskrima.

V Indonésii a Malajsii se nejčastěji cvičí bojové umění SILAT. Silat je souhrnný název pro několik stovek různých bojových stylů, které pocházejí právě z těchto ostrovních zemí. Můžeme se proto také setkat s názvy jako Pencak Silat, Bersilat, Pesilat či Silek. Součástí některých stylů je nejen neozbrojený  a ozbrojený boj, ale i speciální otužování těla, vnitřní techniky, zvláštní bojové taktiky či používání jedů. V rámci ozbrojeného boje využívají systémy jednotlivých škol Silatu obrovskou škálu různých zbraní. Královnou všech chladných zbraní jsou podle učitelů Silatu, zbraně čepelovité. Mezi nejznámější patří Kampilan, Kris, Parang, Sabit, Golok a Karambit. Právě Karambit(Kerambit) tzv.tygří dráp je specifická zbraň, která vznikla v těchto ostrovních končinách a v současné době se těší veliké popularitě po celém světě. Silat, stejně jako filipínská bojová umění, razí teorii, že pokud se chceme naučit bránit proti noži, musíme nejprve pochopit mechaniku a mentalitu přicházejícího útoku. Později se žák  učí jak na takový útok reagovat a jak si tyto reakce zažít. Přidávají se různé protiútoky, finty a triky. Takovýto trénink vám nezajistí neporazitelnost či nezranitelnost proti nepříteli ozbrojenému nožem, ale může značně zvýšit vaše šance na přežití.




Americký kontinent
nůž typu-bowie

Typickou severoamerickou chladnou zbraní je nůž bowie. Tato osobní obranná zbraň prodělala vrchol svého rozkvětu přibližně v letech 1827 až 1872, ale zůstává i doposud, zvláště v USA, velmi oblíbená. Tento těžký bojový nůž vzniknul v Severní Americe a jeho jméno je odvozeno od  plukovníka Jamese Bowieho, který tento nůž v první polovině devatenáctého století používal. James Bowie byl potomek skotského přistěhovalce Johna Bowieho. Jamesův otec, Resin Bowie bojoval ve válce za americkou nezávislost a posléze se stal majitelem většího hospodářství i s plantážemi v okresu Opelousas. Malý James(Jim) i se svým bratrem Rezinem mladším byly svým otcem velmi komplexně vychováváni. Jejich otec byl velký milovník pobytu v přírodě, a tak učil své syny tajům stopařství, lovu a rybaření, stejně jako zacházení se střelnými i chladnými zbraněmi. Na druhé straně, ale nezanedbával i jejich normální vzdělávání. Najal jim domácího učitele, který je naučil nejen anglicky, ale i francouzsky a španělsky. Kromě toho je tento učitel vychovával v hlubokém náboženském a morálním smýšlení a naučil je dokonce i šermovat-bojovat s mečem. Jak přesně vzniknul nůž Bowie se nedá s určitostí říci, ale jisté je že tento nůž nechal vyrobit Jimův bratr Rezin, který jeden model daroval právě i svému bratrovi. V každém případě se traduje, že Jim Bowie už bez darovaného nože neudělal ani krok, i když samozřejmě chodil ozbrojen pistolí a někdy i puškou. Když se ho prý kdosi zeptal, proč nůž nikdy neodkládá, Jim odpověděl: „Protože je vždycky nabitý.“



Příběh, který odstartoval popularitu Jima Bowieho a jeho nože se všeobecně nazývá-souboj na písčině Vidalia. Zde se z dohodnutého duelu, ve kterém byla role Jima Bowieho pouze jako sekundanta, během několika vteřin změnila na obrovskou šarvátku do které se zapojilo cca 10 lidí. V jednom momentě se již několikrát silně zraněný Jim bránil pouze svým nožem a útočníka, který ho bodnul skrytým kordem v holi, zabil. Jim dopadl dobře- přežil, ačkoli byl třikrát střelen a čtyřikrát bodnut. Přesto však stačil svým nožem zranit několik protivníků- účastníků šarvátky a zabít majora Norrise Wrighta. Trvalo měsíce než se Jimovi vrátilo zdraví a síla. Skutečnost, ale že vyvázl živý i přesto, že v jeden moment na něj zaútočili čtyři ozbrojení útočníci, zcela zaujal lidskou fantazii. Od té doby se stal nejen Jim Bowie, ale i jeho nůž slavným. Jim se v následujících několika letech zapletl do řady potyček a soubojů, v nichž usmrtil snad 15 až 20 protivníků. Velice se mu hodil jeho výcvik v šermu z mládí, který pro sebe dále rozvíjel a upravoval. Modely Bowieho nožů v té době byly značně dlouhé 25 až 58 cm. Klasický nůž  bowie měl širokou a rovnou čepel s prohnutým hrotem a klasickou křížovou záštitou. Přesto může být čepel nože Bowie i dvoubřitá či zakřivená.
James Bowie později vstoupil do řad texaských dobrovolníků a stal se z něj plukovník. Jako bojovník nepotřeboval žádnou fiktivní reputaci. Každá bitva v jeho krátké kariéře demonstrovala jeho bojové schopnosti. Jim zemřel hrdinskou smrtí při hájení pevnosti Alamo, samozřejmě se svým nožem v ruce. Nože bowie se dodnes těší značné popularitě a to nejen v USA. Existuje také několik škol boje s nožem, které se specializují na boj s nožem typu bowie. Jedním z velkých propagátorů je pan James Keating, který je považován za otce moderní školy boje s Bowie nožem. Dalším známým propagátorem je pan Dwight C. Mclemore-autor knih Bowie and Big-knife fighting systém a Advaced Bowie Technigues. Zajímavý systém vyučuje také například pan Robert Naki-Besh Redfeather- Mescalerský Apač, který seznamuje své studenty s bojovým použitím velkého nože-model bowie v rámci Apačského válečnického umění-Ghostdog systém.

Armádní systémy  boje s nožem
Na počátku první světové války začal armádní boj s nožem a bodákem opět získávat svou „popularitu“. Právě zákopový charakter  boje během první světové války vedl k boje muže proti muži ve stísněných prostorách zákopu, kde byl tehdejší dlouhý bodák nasazený na pušce naprosto neobratný a tudíž nepoužitelný. Vojáci na tento fakt reagovali vytvořením tzv. zákopových nožů a dýk. Vznikly velice zajímavé modely jako například-britský nůž s boxerem, německý nožový bodák či americká dýka s boxerem M.17. Tyto zbraně vojáci  nepoužívali nasazené na pušce, ale přímo je ovládaly rukou. Systematický výcvik boje s nožem v různých armádách světa odstartovala ale až druhé světová válka. Bojovému použití nože se věnovali jak Britové, tak i Rusové, Němci či Američané.

Anglický směr


Málokdo ovlivnil umění a techniky boje zblízka takovým způsobem jako pan William Ewart Fairbairn. Tento bývalí člen Královské námořní pěchoty, který působil také jako důstojník u Šanghajské policie fungoval za druhé světové války jako instruktor boje zblízka pro Britskou armádou, přímo pro elitní jednotky Commandos. Právě jeho služba u Šanghajské policie ho velice ovlivnila v jeho pohledu na funkčnost různých technik boje ozbrojeného i neozbrojeného. Sám Fairbairn se dlouhodobě věnoval také studiu japonského bojového umění Jiu-jitsu a  i čínského Wu-shu. V pozdější době založil svůj bojový systém, který nazval DEFENDU. Spolu se svým kolegou panem Ericem A. Sykesem byli v roce 1939 pověřeni návrhem a konstrukcí útočného nože pro speciální jednotky. Své návrhy  konzultovali s konstruktérem firmy Wilkinson Sword panem Johnem Wilkinsonem-Lathanem. Jeho doporučení na určitou délku zbraně a oboustranně broušenou čepel, mělo zásadní význam na konečné verzi této zbraně. Inspirace tvarem italského stiletta je zřejmá. Tak vznikla legendární dýka F-S.
Pánové Fairbairn a Sykes nebyli jen pověřeni konstrukcí útočného nože, ale měli též připravit a organizovat i speciální kurzy nekonvenčních bojových metod. Součástí těchto kurzů byl jak boj beze zbraně, tak i použití nožů, improvizovaných zbraní, ale i střelných zbraní. Kapitán  Fairbairn napsal několik knih z nichž kniha Get Tought!(Staňte se tvrdým!) byla pro mnohé vojenské či policejní instruktory velice inspirativní. K Fairbairnovu logickému způsobu myšlení bylo nejprve nezbytné před započetím studia boje s nožem naučit se životně důležitá místa na lidského těla, a pak pokročit k systému jejich dosažení. Z taktického hlediska Fairbairn vyselektoval pouze těchto šest cílů:brachiální artérii, vřetenní tepnu, krční tepnu, podklíčovou tepnu, srdce a žaludek. Těchto šest oblastí jsou podle něj nejdostupnějšími místy pro bojovníka s nožem. Tyto „cíle“, které po proříznutí či probodnutí plnou silou povedou nejpravděpodobněji k smrti a, kde říznutí nebo bodnutí se střední silou způsobí obrovský šok. Jelikož byl výcvik každého člena jednotky časově omezen, musel být tento výcvik nejen účelný, ale zároveň i rychlý. Nacvičovaly se jednoduché bojové aplikace, sestávající zpravidla ze dvou technik- seknutí a bodnutí. Základním pravidlem bylo boj co nejrychleji ukončit. Pozornost se věnovala i způsobu nošení  dýky F-S a rychlého  tasení. Značnou část výcviku zabíraly také techniky likvidace stráže a přepady ze zálohy.

Americký směr
Mezi největší experty na armádní boj s nožem té doby patřili v USA pánové A.J.D. Biddle, Rex Applegate a John Styers.
Podplukovník A.J.Drexel Biddle byl klasikem boje s nožem a svou výuku začal pod vedením majora Williama J. Hemana amerického šampióna šermu a světového šampióna v boji s bajonetem. Biddle se učil bojovat  s nožem, mečem a bajonetem. Šermu ho dále vyučovali pánové Surget a Castelo. Podplukovník Biddle sloužil jako instruktor individuálního boje u U.S.M.C(Americká námořní pěchota). Po téměř dvaceti letech studia, tréninku a pozorování vydal podplukovník Biddle knihu- Do or Die. Asi největší Biddleho slabinou bylo používání a vyučování klasických šermířských technik jako je In quartata či  Pasata soto. V knize Do or Die se věnuje jak boji s nasazeným bajonetem, tak boji s nožem i boji beze zbraně. Jeho dílo vyšlo v roce 1937.



Dalším armádním  instruktorem boje s nožem byl  pan Rex Applegate. Rex Applegate se narodil v roce 1914 a od mládí se zabýval různými zbraněmi a také upólovými sporty. K šestým narozeninám dostal svou první střelnou zbraň –malorážku Stevens. Později se intenzivně věnoval boxu, zápasu a judu. Dalšími jeho koníčky byly také sportovní a lovecká střelba. Zvrat v jeho životě začal, když byl v roce 1939 povolán do armády. Díky svým koníčkům a také samozřejmě své fyzické konstituci(váha mírně nad 100kilo, výška 190 cm) byl přidělen k vojenské policii-military police(MP). V roce 1942 byl převelen k nově vznikající zpravodajské službě OSS. Zde Applegate dostal funkci hlavního vyučujícího důstojníka a jeho prvořadým úkolem bylo založit výcvikové centrum pro záškodníky a špiony. Jelikož tito agenti měli působit v týlu nepřítele, byl tradiční vojenský či policejní výcvik nepoužitelný. I když byl sám Applegate velmi dobrý střelec a zápasník, neměl žádné bojové zkušenosti. Proto začal získávat informace nejen od policistů, vojáků, ale i od vězňů odsouzených za nejtěžší zločiny. Velice přínosná byla i intenzivní spolupráce s kapitánem Fairbairnem. Applegate absolvoval několik kurzů Commandos přímo ve Velké Británii. Díky spolupráci pánů Applegateho a Fairbairna vzniknul i vylepšený model dýky F-S, dýka A-F, která byla pevnější a odolnější. Výsledky své práce shrnul pan Applegate ve své knize: „Zabít, nebo být zabit!“ Tato kniha v době kdy vyšla, byla naprosto převratná  a to hlavně díky myšlence o zavržení „fair play“ při bojovém střetnutí. Přežij, vyhraj, zabij svého protivníka a to mnohdy jakýmkoli způsobem. Přesně podle hesla, že účel světí prostředky. Applegatův systém boje s nožem vybavil studenta způsoby, jak rychle získat odbornou dovednost, prostřednictvím porozumění různých bojových technik. Vyučoval techniky blokováni, odrážení i metody útoků. Zaobíral se i zabitím stráže či útokům ze zálohy a rozděloval ovládání nože do kategorií:trénovaný bojovník, necvičený bojovník a sekač. Vyučoval i velmi realistickou obranu proti útočníkovi vyzbrojeného nožem. Podplukovník Rex Applegate zemřel ve věku 84 let, 14.července 1998 při odborném kongresu v San Diegu na zástavu srdce.
Dalším inovátorem armádního pojetí boje s nože v USA byl pan John Styers. Styers byl osobním žákem podplukovníka Biddleho a na jeho výuce to bylo více než patrné. Styers rozdělil svůj kurz výuky do čtyř hlavních a devíti vedlejších kategorií. Jako první vyučoval úchop nože, dále postoj, který rozděloval na šavlový postoj a postoj pro duelanty s nožem.Výpad s bodnutím byla základní technika. Jako další učil techniky řezů a to vertikální řez, horizontální řez a řez na ruku. V rámci techniky zdůrazňoval vzdálenost, cíle útoků, in-quartatu a pasata soto. I pan Styers napsal velice zajímavou knihu nazvanou –Cold Steel, která  obsahovala mimo jiné i boj s bajonetem, boj s krátkou tyčí, vrhání nože, boj zblízka a samozřejmě boj s nožem.
V průběhu dalších let se v americké armádě vyzkoušelo několik dalších systémů boje s nožem. Například u amerických speciálních sil(Rangers, Delta force, Seals či Green berets) vyučovali pánové M. Echanis, P. Vunak, G.Walker, F.Cucci a K.Worden. Ne náhodou většina z nich trénovala a vycházela z nějakého filipínského bojového umění.

Ruský směr
Pozadu nezůstali ani ruští vojáci. I u nich se během druhé světové války rozvinulo několik systémů bojového ovládání nože a bajonetu. Jedním z instruktorů tzv.Bližného boje byl pan Simkin. Ač se to mnohým nezdá byla tato ruská škola velice technicky rozsáhlá. Voják zde byl zpočátku vyučován používat vhodný bojový postoj pro boj s nožem, dále se učil různé držení zbraně a základní ale i pokročilé útoky s nožem(řezy, body i seky).Tyto techniky se později kombinovaly. Využívaly se také různé tréninkové pomůcky jako například slámou či oblečením obalené tyče nebo jiné cíle do kterých se řezalo a bodalo. Vojáci byly vyučováni i v tiché likvidaci hlídky a samozřejmě se trénovala i obrana proti útokům nožem. Zajímavostí bylo například při obraně proti ozbrojenému protivníkovi použití vhození přilby do obličeje. Většinou se trénovalo venku v přírodě takže i řada technik se zkoušela v reálném prostředí. Cvičilo se i použití nasazeného bodáku. Samozřejmostí byl i výcvik boje zblízka. Toto vše pan Simkin shrnul ve své knize vydané v roce 1944 a nazvané Bližný boj.



Oproti tomu byl systém pana Kalačeva –Štukovoj boj zaměřen pouze a jenom na boj s nasazeným bodákem na pušce. I zde byl ale výcvik velice zajímavý a značně rozsáhlý. Kalačev kladl zpočátku logicky důraz na techniku a později chtěl, aby jeho frekventanti byly vystavováni určitému tlaku jako například použití speciální překážkové dráhy i s vynuceným bojem a používáním bodáku. Ruské techniky boje zblízka a použití nože byly během druhé světové války používanými také u některých  partyzánských skupin. Během dalších let byl výcvik boje s nožem systematizován a to hlavně pro armádní experty z jednotek specnaz nebo ze specializovaných útvarů KGB či GRU, kde se vyučoval tzv. rukopašnyj boj.

Izraelský směr
Izraelský systém Kraw maga patří mezi nejucelenější systémy boje zblízka na světě. Jeho zakladatel pan Imrich Sde-Or  se narodil roku 1910 v Budapešti. Víceméně celé své mládí se věnoval utužováním  těla, trénoval gymnastiku, vzpírání, box a zápas. Zajímal se také o bojová umění. V roce 1944 po odchodu do Palestiny začal Imi s tréninkem židovských bojovníků v oblastech v nichž byl na slovo vzatým expertem. V průběhu doby vyvinul a stále zdokonaloval svůj vlastní systém nazvaný Kraw maga(Boj zblízka). Značnou část ve svém systému věnoval Imi právě boji s nožem a obraně proti noži. V rámci výcviku jsou vysvětlovány různé druhy držení a z toho vycházející druhy útoků- nejpoužívanější typy bodů a seků. Dále jsou zdůrazňovány čtyři základní vzdálenosti týkající se obrany proti noži. Je to těsná blízkost, malá vzdálenost, střední vzdálenost a velká vzdálenost. Důraz, který je kladen na obranné techniky, nekončí u nože-pozornost je například věnována i rozbité láhvi, břitvě, nůžkám, atp.  V rámci obrany proti noži se samozřejmě vyučuje také hození předmětu do obličeje, použití kontra kopů či kontra úderů rukou. Kraw maga je velice praktický styl, který je již řadu let  vyučován v několika armádách světa.

Moderní způsoby boje s nožem
Posledních cca 20 let se obecně ve světě zvedla značná vlna zájmu o boj s nožem. Odborníci tvrdí, že probíhá doslova renesance bojového používání nože. Vedle škol klasických vznikla obrovská spousta škol nových-moderních. Některé tyto systémy jsou podpořené praxí jejich zakladatelů, jiné se bohužel  opírají pouze o teoretické či akademické zkušenosti. Existují dokonce i styly, které vyučují techniky boje s nožem používaných vězni ve věznicích. Rozsah nabídky je opravdu velký a vždy jen závisí na tom co hledáte.



Mezi prestižní učitele boje s nožem současnosti(dle mého subjektivního soudu)patří například pan Michael Janich. Tento Američan žijící v Coloradu vyučuje již mnoho let boj s nožem – systém Martial Blade Concepts.V minulosti sloužil u armádních speciálních sil a byl i profesionálním strážcem zákona. Michael také dlouhodobě spolupracuje s firmou Blackhawk, pro kterou navrhnul i několik modelů nožů. Dalším zajímavým učitelem boje s nožem je pan Bram Frank. Bram je zakladatel a ředitel společnosti Common Sence Self Defense/Street Combat (CSSD/SC).Je také velkým propagátorem systému Gunting-martial blade craft a Modern Arnis. Pro zajímavost například v Rusku vyučuje pan Tarasov( údajně bývalý člen specnaz) v rámci Rukopašného boje i specifický systém boje s nožem a obrany proti chladným zbraním. Nesmím opomenout jmenovat pana Jima Wagnera, který strávil více jak 15 let ve službách institucí zajišťujících ochranu a dodržování zákonů. Působil převážně v USA a sloužil jak u strážní a patrolovací služby, tak i například u jednotky SWAT. Vyučuje systém Reality based self-defense.V rámci této výuky se nezaměřuje pouze na sebeobranu a  na boj zblízka, ale vyučuje také  i boj s nožem a velmi realistickou obranu proti noži.



Je opravdu mnoho dalších učitelů ve světě, kteří se zaobírají problematikou boje s nožem a já nemohu uvést všechny, přesto si neodpustím ještě jmenovat pány S. Taraniho, M. „animal“ MacYounga,  H. Hochheima a  L. Thompsona.
Článek, který jsem napsal není o tom jak bojovat s nožem. Měl ukázat a vysvětlit určité historické mezníky a vyvrátit mnohdy zažité bludy o bojovém použití nože či o školách, které existovali nebo stále existují.
 
Použité materiály:
Rex Applegate - Kill or Get Killed
Zdeněk Faktor - Nože pravého muže
W.E. Fairbairn - Get Tough!
James Loriega - W.E. Fairbairn
Eyal Yanilov - Kraw maga-Imi Sde-Or
James Loriega - Sevillian Steel
Tarasov - Technika bližnevo boja
V.Quattrocchi - The Sicilian Blade
+ internet
 Text a foto: Martin Hradecký