Arnis & Balaraw Fighting Club Reálná sebeobrana, boj zblízka a chladnými zbraněmi

Jak si užít Indonésii!


Indonésie je největší souostroví na světě a tvoří jí více než sedmnáct  tisíc ostrovů. Proto se nelze divit ani neobyčejné různorodosti obyvatel, kultur a jazyků. Na těchto ostrovech žije velké množství různých etnik, které hovoří přibližně pěti sty jazyky či dialekty. Podle aktuálních informací překračuje v současné době celkový počet obyvatel Indonésie 225 milionů. Velice zajímavá je i zdejší neuvěřitelně pestrá krajina. Máte možnost navštívit nejen deštné pralesy, pouště, sopky, korálové útesy, ale například i hory pokryté sněhem. Každá oblast v Indonésii má i svou vlastní kulturu a také svou nabídku určitých zajímavostí. Stačí si jen vybrat.

 


 
 
 Indonéské zbraně
Je jen málo oblastí na světě, které se mohou pochlubit stejně rozsáhlou škálou zbraní jako právě Indonésie. Jejich rozmanitost je opravdu obrovská a řada jednotlivých zbraní má mnohdy i několik podruhů. Není ani nic neobvyklého, že některé etnické skupiny dokonce patří mezi experty na používání určitých druhů zbraní. Indonésané využívají nejen různé druhy nožů, dýk, seker, mečů, srpů, mačet a  kopí, ale také například foukačku, bič, kuši, provaz, řetěz  či luk s šípy. Mezi nejznámější zbraně patří bezesporu kris, parang, mandau, kampilan, karambit, badik, kelewang, pisau a sumpitan. Pro mnoho Indonésanů slouží dokonce některé jejich tradiční zbraně i jako důležitý doplněk oblečení, bez kterého by jejich slavnostní oděv nebyl úplný.






Kris
Kris ( nebo také keris) je již tradičně považován za národní zbraň Indonésie a patří mezi nejtypičtější zbraně  této oblasti vůbec. Originální kris je ukován kovářem-expertem ( nazývaným empus nebo pandai) z jemně temperované oceli různých stupňů tvrdosti, čímž vzniká efekt tzv. „damaškové oceli“. Tato metoda vytváří na čepeli tmavší a světlejší odstíny vlnkovitých vzorů, kterým se odborně říká pamor. Čepele krisu (nazývané mata kris) mohou být buď přímé, vlnité nebo kombinované. Velmi důležitý je také tvar a počet zvlnění čepele krisu. Představují hlavně odlišný regionální a etnický původ majitele. Počet zvlnění bývá většinou lichý a jsou některé druhy krisů, které jich mají až 19. Rukojeť krisu (ulu) bývá vyrobena převážně ze zdobeného dřeva, kosti či paroží. Na výrobu pouzdra (nazývaného sarong) se používá také zdobené dřevo a na některých místech nebo i po celé délce může být dokonce potaženo kovem. Bohužel je původ krisu i v dnešní době zahalen tajemstvím a existuje několik zcela odlišných teorií jeho vzniku. Dodnes se také spekuluje o mnoha mýtech a legendách spojených s magickou mocí krisů. Co ale víme s určitostí je to, že kris je i v současné době stále velmi úzce spjat s Indonéskou kulturou.
Já osobně jsem se setkal se zbraní kris nejvíce na ostrově Bali a Jáva. Některé dřevěné modely jsem viděl prodávat i na Borneu a to v Sabahu- malajské části ostrova. Zajímavým  zážitkem  byla pro mě návštěva specializovaného obchůdku Kios keris pusaka ve městě Klungkung na ostrově Bali. Tento obchod byl doslova napěchován krisy. Jeho majitel pan Magku Wayan Sumerta(viz. foto) byl nejen velice příjemný, ale také  sdílný na velmi zajímavé informace o této zbrani a jejím používání. Ukázal mi desítky různých krisů, některé byly velmi cenné starožitnosti, jiné nové modely, vždy se ale jednalo o originály. Vysvětlil mi také rozdílnosti mezi krisy z různých regionů(ostrovů) a předvedl bezpečné zacházení s modelem který jsem si samozřejmě zakoupil. Zmínil se také o základech bojového používání. Druhá moje velice zajímavá zkušenost s krisy byla na ostrově Jáva ve městě Yogyakarta, kde tyto zbraně dodnes používá sultánova garda. Její příslušníci nosí kris jako doplněk svého oblečení. Samozřejmě že jsem mnoho krisů viděl také i v několika muzeích, které jsem navštívil.




 

Parang

Parang je velmi pevný a odolný nástroj, který slouží nejen k prosekávání či štípání dřeva( jako mačeta a sekera), ale osvědčil se i jako výborná zbraň. Existuje v mnoha různých  variantách a mnohdy i s vlastními specifickými jmény. Mezi nejvíce používané druhy patří parang-bedak, parang-ginab, parang-latok, parang-nabur a parang.negara. Parang bývá také různých délek, ale většinou má pádnou(těžkou) čepel. Rukojeť i pouzdro bývají vyrobeny ze dřeva. Nejvíce jsem se s parangem setkal na Kalimantanu což je indonéská část ostrova Borneo. Dajáci – původní obyvatelé Bornea používají své parangy jako universální nástroje. Parang jim nahrazuje nůž, škrabku, mačetu, sekeru i pilu. S touto zbraní/nástrojem a jeho ovládáním jsou seznamování už malé děti a mnohý Evropan by se hodně divil jak mistrně svůj parang ovládá například 12letý chlapec.




Badik

Další zajímavou indonéskou zbraní je badik- malá zbraň nožového typu. Tento druh nože s jednostranným ostřím je velice  atypickým a to hlavně díky specifickému úhlu své rukojeti vůči  čepeli. Je zde využito tzv. pistolové držení zbraně. Toto držení je velice přirozené a bez problémů se dá při bodných technikách využívat instinktivního „ukázání“ si na cíl.   Ideálně se toto osvědčilo při boji zblízka a byla to také údajně oblíbená zbraň nájemných vrahů. Podle dochovaných materiálů učinil bojovník Rádža Hadži ze zbraně badik také nesmrtelný symbol odporu v boji proti Holanďanům. Badik byl velmi oblíbený u etnických skupin Makasarů a Bugiů. Tito válečníci údajně vynikali v jejich bojovém použití. Svůj model badiku jsem si pořídil na ostrově Jáva a to v jeho centrální oblasti.




 Tradiční indonéské bojové umění
Obecně byla indonéská bojová umění značně ovlivněna obrovskou různorodostí etnik žijících na svém území. Na vzniku a vývoji některých tradičních indonéských bojových systémů se velmi podíleli například indické, čínské a siamské bojové styly. Souhrnný a universální název pro několik stovek různých stylů je Silat, používají se ovšem také další názvy jako například Pencak Silat, Silek, Penťak, Kun-tao, Penčak Silat, Bersilat či Maenpo. Stejně tak jako existuje obrovské množství škol a stylů lišících se od sebe navzájem, liší se i jednotlivé pohyby, techniky, taktiky a strategie v jednotlivých školách. Výuka je většinou zaměřena na neozbrojený boj, specifické otužování těla a boj se zbraněmi. Někteří učitelé vyučují také  zvláštní taktiky a vnitřní trénink. Dodnes je mnoho stylů utajováno a praktikováno pouze v rodinném kruhu. Často i v rámci rodiny se výběr vhodných kandidátů zužuje na jednoho adepta. Přesto se můžeme setkat i s tím, že se některé styly Silatu přetvořily do formy gymnastických cvičení, vzali na sebe podobu rituálního tance nebo se začali vyučovat přímo na základních školách jako forma tělesné výchovy. Existují dokonce i sportovní soutěže, při kterých proti sobě nastupují bojovníci s chrániči a bojují za dohledu rozhodčích dle přísných pravidel. Velký zlom v indonéských bojových uměních nastal v roce 1948, kdy byla oficiálně založena organizace sdružující různé školy Silatu a to pod názvem Ikatan Pencak Silat Indonesia (Indonéská asociace Pencak Silatu) – zkráceně IPSI. Od té doby se stal v Indonésii Pencak Silat oficiálním termínem.





 Tapak Suci
 Při své návštěvě Indonésie jsem se chtěl samozřejmě podívat i na trénink autentického bojového umění. Toto nebylo vůbec jednoduché a podařilo se mi to až po několika dnech hledání, dotazování se na různých místech a „přemlouvání“ mnoha lidí. Nejdříve jsem díky omylům svých „poradců“ navštívil několik míst, kde se vyučovalo taekwon-do, karate či judo. Až na ostrově Jáva se mi poštěstilo a já jsem mohl navštívit zástupce stylu Tapak Suci. Tapak Suci je velice zajímavý  indonéský styl, který jeho zakladatel pan Barie Irsjad oficiálně  založil v roce 1963. Základy tohoto stylu byly ale vytvořeny již v roce 1925. Tento styl byl velmi ovlivněn nejen jinými styly Silatu, ale také například i některými japonskými bojovými uměními. Přesto jde o originální styl oblasti, který je velice otevřený dalšímu vývoji. Základní strategií tohoto stylu je, nezůstat nikdy statický. Od svého „praktikanta“ vyžaduje tedy neustálý pohyb. Tapak Suci se často trénuje na venkovních prostranstvích, v horách, na pobřeží moře nebo v jiném přírodním terénu. Co se týká zbraní je i zde výběr značně rozsáhlý, ostatně tak jako i v jiných indonéských bojových školách. Používají se zbraně jako například golok – velikostí i tvarem větší nůž či tesák, kris,  cabang (známý též jako ťabang, trisula, siku-siku nebo tekpi) zbraň velice podobná okinawskému sai či srp nazývaný celurit. Opravdovou specialitou zbraní používaných v Tapak Suci je ale segu. Tuto zbraň vytvořil zakladatel Tapak Suci pan Barie Irsjad a jedná se v podstatě o kovový obušek s krátkou ohnutou kovovou částí zakončenou speciálním bodcem. Tato zbraň působí velice zajímavým (dle mého soudu až agresivním) dojmem a jak mi bylo detailně předvedeno, lze s ní nejen provádět údery a bodnutí, ale také hákování, vyříznutí, krytí či „rýpnutí“. Slovo segu je složeno ze slov Serba Guna a znamená to běžné použití. Existuje také modernější verze segu, která se nazývá senakar a vytvořil jí pan Joko Suseno v rámci své zkoušky na pendakara-mistra. Dalšími zvláštními zbraněmi v Tapak Suci jsou například řetěz opatřený na koncích závažím nazývaný rante nebo  speciální kopí tombak naga. Poslední používanou zbraní je japonská katana. Chtěl bych touto cestou ještě jednou poděkovat panu Mohammadovi Igbal Rasyidovi-mistrovi(pendakarovi) stylu Tapak Suci za jeho ochotu a čas. Strávil jsem  s ním velice pěkné odpoledne na ústředí Tapak Suci ve městě Yogyakarta.  Pan Rasyid mi nejen velice ochotně odpovídal na mé otázky, ale i prakticky vysvětlil či předvedl vše co mne zajímalo. Mimo technik boje zblízka (při kterých nám asistoval i další mistr TS), jsme se samozřejmě zaměřili i na použití zbraně segu. Některé bojové aplikace s touto zbraní jsou dokonce velice totožné s technikami používanými ve filipínských bojových umění. Byla pro mne velice zajímavá zkušenost vidět a vyzkoušet si indonéské tradiční bojové umění společně s těmito mistry, ještě jednou-díky.

 



Borneo a Dajákové
Dajákové jsou původní obyvatelé ostrova Borneo a prosluli jako obávaní lovci hlav. Za nejtypičtější znaky jejich kultury se tradičně považuje mimo již zmíněný lov lebek také modré tetování na rukou a nohou, dlouhé uši vytahané vahou náušnic a dlouhé domy na kůlech, ve kterých žila pohromadě celá vesnice. Dajákové je souhrnný název, který dali Evropané všem obyvatelům vnitrozemí Bornea. Sami Dajákové se nazývají Olo ot nebo Olo ngadju a  existuje několik stovek kmenů Dajáků. Z těch nejznámějším můžeme jmenovat například Ibany, Punany, Kadazany, Kenyahy, Melanauy, Bajauy či Kayany.
V minulosti žily tyto jednotlivé kmeny odděleně v džungli a vedly mezi sebou krvavé války. Využívali několik velice zajímavých zbraní, kterým „vévodil“ meč mandau a foukačka sumpitan. Meč mandau měří obvykle 50-60 cm. Má jednobřitou čepel, která se rozšiřuje směrem k hrotu. Rukojeť je vyrobena buď ze dřeva nebo z kosti a nemá záštitu. Hlavice (konec rukojeti) bývá často ozdobena svazkem lidských vlasů. Název mandau znamená „lovec hlav“(což určuje jeho primární využití), přesto tento meč používali Dajáci i jako pracovní nástroj. Dřevěné pouzdro na meč mandau bývá vyzdobeno nejen barvami z přírodního pigmentu, ale také lidskými vlasy či zvířecími chlupy a zuby. V pouzdře bývá umístěn i  malý nožík. Mandau je dobře vyvážená zbraň, s čepelí dostatečně těžkou na to, aby pronikla hluboko do svého cíle. Sumpitan je foukačka používaná Dajáky nejen k lovu, ale i k boji. Foukačka patří mezi vůbec nejstarší plynovou zbraň na světě a  její používání je nejvíce spjato s primitivními národy Indonésie a Jižní a Střední Ameriky. Základní princip je ten, že ze speciální trubice, je střela(šipka) vymetena vzduchem z plic a to silným fouknutím. Foukačka sumpitan bývá 2-3 metry dlouhá je ve vyrobena z tvrdého dřeva s přímočarým žilkováním. Originální sumpitan má také na svém konci ústí, z boku připevněnou kovovou čepel, které slouží k dokončení likvidace větší kořisti. K foukačce patří i kulaté bambusové pouzdro, které je naplněné bambusovými šipkami přibližně 20 centimetrů dlouhými. Na špičky šipek se nanáší jed, vyrobený z mízy stromu ipoh. K Dajácké kultuře dále neodmyslitelně patří také i jejich animistická víra. Věří v posmrtný život a uctívají duchy předků. Tito domorodí obyvatelé Bornea věří, že zlé síly lze udržet v náležitém odstupu, když si zajistí přítomnost dobrých duchů a budou prokazovat úctu zesnulým velkolepými pohřebními obřady.
Na ostrově Borneo jsem pobýval několik týdnů a navštívil jsem jak Kalimantan-Indonéskou část ostrova, tak i malajskou část ostrova nazývanou Sabah. Dajácké meče mandau jsem viděl nejen prodávat v několika obchůdcích, ale přímo jsem i navštívil zdejší kováře v městečku Negara. Tito kováři nevyrábějí pouze meče mandau, ale samozřejmě  i další pracovní nástroje či nářadí. Mým nejsilnějším a zároveň nezapomenutelným zážitkem bylo ale několikadenní putování džunglí i s návštěvou Dajáckých vesnic kmene Bukitů. Přes den jsme se pohybovali pralesem a v noci jsme využívali pohostinnosti Dajáků a přebývali přímo v jejich tzv. dlouhých domech nazývaných lamin nebo balai. Opravdu stálo za to vidět Dajáky v jejich původním prostředí a zažít na vlastní kůži sílu a krásu deštného pralesa. Výborní byli také Dajáčtí průvodci, kteří svým chováním ještě umocnili tuto úžasnou zkušenost. Jejich znalosti o rostlinách a zvířatech byly obrovské. Samozřejmě že jsme okusily i techniky přežití - získávání vody, rozdělávání ohně, universální využitelnost bambusu, nebezpečná zvířata, jedlé plody, ovládání parangu, atp. Parang byl v této oblasti nejpoužívanější nástroj vůbec. Vyzkoušel jsem si také originální foukačku sumpitan. Byl jsem velmi překvapen, jak je tato zbraň přesná a jak rychle a jednoduše se s ní naučíte zacházet.
 Indonésie je opravdu velice zajímavá exotická země, která vás uchvátí nejen svými přírodními krásami, ale i rozličnými etnickými skupinami, které zde žijí.