Reálná sebeobrana, boj zblízka a chladnými zbraněmi

Jak si užít Filipíny!



Filipíny jsou tvořeny skupinou 7107 ostrovů a nacházejí se v západní části Tichého oceánu. Hlavní město, seskupující šest měst a osmnáct obcí, se oficiálně nazývá MetroManila, ale nikdo mu neřekne jinak než Manila. V tomto městě žije více než deset milionů obyvatel a opravdu platí, že většina cestovatelů se nemůže dočkat, až se z tohoto města dopravního chaosu s nedýchatelným smogem dostane. Díky tropickému přímořskému klimatu mají Filipíny dvě roční období – období sucha, které nastává od ledna do června a období dešťů, které trvá od července do prosince. Na Filipínách se hovoří více než 150 jazyky a dialekty, přičemž devíti z nich mluví více než 90% obyvatel. Nejvíce používaný je tzv. tagalog, nebo-li filipínština, a dobrá zpráva je, že se téměř po celých Filipínách domluvíte anglicky. Filipínská národní měna je piso.


 

KOHOUTÍ ZÁPASY
Jednou z velkých vášní Filipínců jsou tzv. kohoutí zápasy nazývané Sabong . Víceméně každou neděli či v různé svátky se spolu střetávají tito speciálně šlechtění bojoví kohouti. Jejich majitelé často vlastní celé kohoutí farmy a jsou schopni během několikaminutového „výbuchu peří a krve“ vyhrát, ale i prohrát někdy i celotýdenní výdělek. Národní hrdina Jose Rizal jednou údajně řekl, že Filipínci milují své kohouty víc, než své děti a někdy to skutečně vypadá tak, že měl pravdu. Na Filipínách jsme byli svědky sice pouze několika tréninkových kohoutích soubojů (k zadním ostruhám měli kohouti připevněny speciální plastové čepičky), ale i přesto byly tyto zápasy velice atraktivní a napínavé.

JEEPNEY
Tyto specifické dopravní prostředky neodmyslitelně patří k filipínské dopravě. První jeepneye vznikly z vojenských džípů, které tu zbyly po americké armádě po druhé světové válce. Šikovní Filipínci tyto armádní stroje přestavěli na dopravní prostředky vhodné k přepravě všeho možného. A to od domácích zvířat až po lidi. Tato pestrobarevná vozidla se v průběhu let stala nedílnou součástí Filipínského života a každý, kdo navštívil Filipíny, se s jeepneys setkal. My jsme samozřejmě nebyli výjimkou. Jeepneye jsou hlavním prostředkem městské dopravy a to ve většině měst. Suplují také autobusy mezi regionálními centry. Dnes se moderní jeppneye vyrábějí z odolného hliníku a nerezavějící oceli, ale i přesto stále věrně zachovávají původní vzor. Při barevné úpravě a použitých doplňcích se opravdu majitelově fantazii meze nekladou.

Oblasti - BANAUE a SAGADA
Banaue je malé městečko v severní části ostrova Luzon nacházející se 1300 metrů nad mořem. Toto město a jeho okolí proslavily tzv. rýžové terasy, které patří k největším ikonám Filipín. Tyto terasy vysekaly do horských svahů již před cca 2000 lety lidé kmene Ifugao. V okolí rýžových teras najdete také spoustu původních obydlí - chýší, v kterých žijí někteří Ifugaové dodnes. Sagada je další odlehlé, ale také velice zajímavé místo v horské oblasti Kordiller. Tato vesnice je proslulá svými pohřebními jeskyněmi a tajuplnými visícími rakvemi. Pokud se vydáte hlouběji do Kordiller, můžete se dostat také do oblasti, kde působili obávaní lovci hlav.

JEST kemp
Zkratka JEST kemp znamená Jungle Environmental Survival Training kemp. A tento specializovaný kemp se nachází v oblasti Subic Bay, kde je opuštěná americká vojenská základna. Tato škola technik přežití v džungli byla založena v roce 1960 a do roku 1992 prováděla oficiální kurzy přežití v deštném pralese pro americkou armádu. Školeni zde byli například bojoví piloti letadel a vrtulníků, příslušníci americké námořní pěchoty či specialisté od zelených baretů a Navy Seals. V současné době funguje JEST kemp jako komerční, výcvikové a předváděcí středisko pro pobyt a přežití v džungli. O atraktivnost se v JESTU starají profesionální průvodci-instruktoři, kteří jsou všichni příslušníky kmene Aeta. Pro nás byla návštěva JEST kempu (spojená i s jednodenní výpravou do deštného pralesa) opravdu velice zajímavým zážitkem.

FILIPÍNSKÁ BOJOVÁ UMĚNÍ
Po staletí byla filipínská válečná umění velice úzce spjata s filipínskou společností. Tato bojová umění zahrnovala nejen cvičení prázdných rukou (boj beze zbraně), ale také samozřejmě techniky s různými zbraněmi. Některé z těchto bojových systémů byly na Filipíny přineseny rannými Filipínskými osadníky, jiné se vyvinuli například díky koloniálním vlivům. Obecně lze říci, že existují stovky různých stylů filipínských bojových umění. Většina z nich vychází ze stejných principů a mají podobné základy. Často tyto systémy vznikaly jako individuální rodinné styly.
O filipínská bojová umění se zajímám již mnoho let. Cvičil jsem několik různých stylů a trénoval pod vedením mnoha profesionálních učitelů/instruktorů. Celou tu dobu jsem ale měl velký zájem cvičit filipínská bojová umění přímo v jejich kolébce – na Filipínách. Tento můj sen se mi splnil a já, spolu se svým kamarádem a tréninkovým kolegou Mariem Tachecí, odcestoval na měsíční výcvikový pobyt na Filipíny. Díky našemu kontaktu s Darellem Casiňem (cvičíme s ním cca 1,5 roku) jsme se domluvili na intenzivní a individuální výuce u jeho strýce, Punong Guro Ricarda C. Casiňa, přímo na Filipínách. Náš výcvik byl zaměřen na boj s tyčí a nožem – Philippines Arnis and Balaraw systém Lakas Katorse. Po nezbytných přípravách a rozsáhlé mailové korespondenci s Ricardem jsme konečně mohli vyrazit na naši filipínskou „misi“. Přiletěli jsme v noci a hned druhý den ráno jsme začali s náročným tréninkem. Náš první trénink probíhal ve známém Rizal parku a Ricardo se rozhodl, že zjistí jak jsme na tom. A to nejen technicky, ale i fyzicky a psychicky. Vyrovnat se rychle s časovým rozdílem a teplotou přes 30 stupňů celsia bylo opravdu náročné. Cvičili jsme s malými přestávkami cca 8,5 hodiny. Opravil nám některé drobnosti v základech a pokračovali jsme dál ve výuce. V dalších dnech jsme trénovali přibližně 6 hodin denně a spoustu dalšího času jsme věnovali také diskusím a teoretické přípravě s naším filipínským učitelem.
Trénovali jsme jak venku v několika parcích (Central park, Rizal park,…), tak i například doma u Ricarda v jeho malé tělocvičně či venku mezi rýžovými poli na okraji Manily. Přestože jsme díky našemu „domácímu“ tréninku s Darellem v Praze ovládali základní techniky a drily, byla naše další výuka velice náročná. Učili jsme se desítky nových drilů a doslova stovky nových technik. Náš trénink obsahoval nejen techniky s tyčí a nožem, ale také techniky s mačetou, bojové použití dvou tyčí a samozřejmě techniky boje zblízka. Velice zajímavé a přínosné byly hlavně tzv. odzbrojovací techniky, škrcení, úniky a obranné techniky proti noži. Samozřejmostí byl i částečně řízený a volný sparing přímo s Punong Guro Ricardem Casiňem. Poslední dny našeho pobytu jsme se věnovali také činnosti učitele/instruktora. Zde nestačilo znát a předvést jednotlivé techniky a drily, ale umět je i naučit. V den našeho odjezdu nám byly, k našemu velkému překvapení, předány nejen cvičební uniformy, ale také certifikáty opravňující k výuce.

Zpětně hodnotím tuto cestu jako vysoce přínosnou zkušenost. Je to opravdu nezapomenutelný zážitek trénovat filipínské bojové umění přímo s Filipínci v jejich rodné vlasti a při tom i poznávat rozdílnost našich kultur.
Text a foto: Martin Hradecký