Reálná sebeobrana, boj zblízka a chladnými zbraněmi

Struktura (sociální), rituály a symboly


přeloženo z Filipino Martial Culture (M.Willey)
překlad není určen k publikování, má pouze pomoci těm, kdo si knihu nemohou přečíst v originále... nedotažené detaily tedy, prosím, omluvte



Úvod

Antropologie se kromě jiného zaměřuje na povahu sociální struktury a jejích vztahů vůči jednotlivci. Existuje mnoho způsobů jakými se tento fakt projevuje v bojových uměních jako např. ve vztahu mezi jednotlivci sobě rovnými, mezi žákem a jeho učitelem a mezi mistrem a jeho studentem (následníkem). Společnost je systém sociálních pozic vyjádřených vztahy mezi statuty, rolemi a funkcemi. Stejně jako samotná subkultura ostrova Filipín i filipínská bojová umění mohou být vnímána jako kohezní kultura bojových umění tvořená různými subkulturami (formami bojových umění a bojových sportů). Vedeny jednotlivými mistry, jsou tyto systémy schopny fungovat v oblasti (okruhu) společnosti filipínských bojových umění jako celek. Tato koexistence je možná díky obecné ideologii filipínské bojové kultury (kultury bojových umění), která je často určována a posilována společenskou (sociální) situací (např. vedení či absolvování lekcí bojových umění, sportovní utkání), v níž se cvičenec filipínských bojových umění nachází. Proces socializace zahrnuje metody, kterými jednotlivec získává a asimiluje vzorce, normy, hodnoty a praktiky dané kultury, v tomto případě kultury bojové (bojovníka).
Tito jednotlivci (nebo činitelé, jak je nazývají sociologové) na sebe vzájemně působí na mnoha úrovních. Role praktikanta bojových umění spočívá ve stavu „neustálého toku“. Ke změně dochází na základě vývoje vztahu studenta vůči dalším praktikantům bojového umění (např. vůči dalším studentům, instruktorům učitelům, mistrům) kteří sdílí společné aktivity (např. učí se, trénují nebo vyučují bojová umění). I když se aktivity formující účel a rámec vzájemného sociálního působení nemění, jejich význam pro praktikanta (cvičence) se mění. Ke změně dochází s vývojem a zlepšováním cvičence jak ve fyzické dovednosti, tak následně v jeho „hodnosti“ (dosaženém stupni) v rámci daného systému bojového umění, školy nebo organizace. S vývojem dovedností a znalostí přichází i množství rituálů, které je nutné absolvovat pro postup do dalšího stupně, tedy postoupení do dalšího statutu, role nebo pozice ve společnosti bojových umění.

Sociální (společenská) struktura, statut a tituly
Bojová umění přitahují lidi z různých důvodů včetně sebeobrany, fyzické zdatnosti a sportovních utkání. Donohue se domnívá, že tato „přitažlivost“ se může týkat symbolizmu, smrtelnosti a hledání (snahy o dosažení) kontroly a identity. Domnívá se, že akt kontrolovaného sparringu (tzn. ne smrtelně nebezpečného) je symbolické „napodobení“ pradávného souboje v bitvách na život a na smrt. Navíc jako výsledek blízké a přímé konfrontace s dalším cvičencem ve skupině praktikující bojové umění získává daný jednotlivec smysl (sou)náležitosti a identity.
V dávných časech byli původní obyvatelé Filipín nucení přijmout „bojový“ životní styl díky častým osobním, kmenovým, regionálním a národním konfliktům (konfrontacím). Filipínští bojovníci napříč časem a prostorem obecně pocházeli z nižších sociálních tříd, pokud bychom je měli klasifikovat podle současných západních norem. Nicméně v rámci struktury akceptované etikety bojových umění je dosaženo určité rovnováhy – všichni spolu mohou koexistovat v jinak etnicky a třídně rozdělené společnosti díky jejich sdílenému ethosu, pohledu na svět a společným zájmům (tj. Studium bojových umění). Mechanizmus, který udržuje tuto rovnováhu sil, je sociální struktura ve filipínských bojových uměních, která se projevuje formou nejrůznějších vysloužených „hodností“ a titulů.
Geerz ve své studii Balineských kultur zjistil, že: „skoro každý ... je nositelem nějakého titulu... který reprezentuje specifický stupeň kulturální nadřazenosti nebo podřazenosti vůči všem ostatním tak, aby celá populace byla rozčleněna do řady rovnoměrně odstupňovaných kast.“
Tituly spojené s filipínskými bojovými uměními jsou většinou získávány (zaslouženy) velmi libovolně; požadavky na dosažení (splnění) určité úrovně se velice liší systém od systému (bojových umění) nebo škola od školy. Guro (učitel) v jednom b.u. může ve skutečnosti mít ty samé znalosti jako estudyante (student) v jiném b.u. Prostě a jednoduše při změně systému b.u. může jeho praktikant povýšit nebo degradovat podle toho jak funguje daný systém.Navíc statut ve filipínských b.u. je pokud bychom použili Geerzův termín „prestižní systém“. Statut si lze vysloužit buď systematickým pokrokem (povyšováním) v daném systému b.u., soutěžením a vítězením ve sportovních utkáních, nebo politickou příslušností, nebo získáním reputace „těžkého“ protivníka ve vyzývacích soubojích. Víc zajímavé však je, jak se díky těmto titulům či hodnostem vytvářejí sociální struktury a probíhají prvky socializace. Jakmile jedinec obdrží určitý titul, formuje to chování lidí v jeho okolí, aniž by museli znát další souvislosti či sociální vazby daného jedince jako člověka.
Původní filipínská b.u. jsou poměrně rozsáhlá, nicméně pokud o nich uvažujeme jako o sjednocené (jednotné) disciplíně b.u., stává se z nich „fyzicky“ kultura složená ze subkultur, které jsou schopny zachovat si svoji jedinečnost a identitu a centrální „vedení“ pokud koexistují a vzájemně na sebe působí v rámci širšího celku (např. celosvětová společnost bojových umění – tzn. všichni na světě, kdo se zajímají o b.u.).
I když tato harmonie není vždy patrná či dodržována, je všeobecně udržována důsledným respektováním zvyků, hodnot, etikety a sdílené víry, čímž se různá původní filipínská b.u. pojí (sjednocují) do jednoho funkčního celku, společnosti nebo skupiny lidí. Svým příkladem, učením a demonstrací může mistr b.u. vštípit svým žákům atributy integrity, vytrvalosti a nezkrotného ducha. Navíc díky příkladu svého mistra mohou studenti pochopit a přijmout životní styl bojovníka.
Stejně jako náboženství a kulty, tak i f.b.u. se vždy vyvíjela a „zvěčňovala“ díky slovům a činům charizmatických vůdců. Každý systém b.u. je řízen (má vedoucí postavu) jedincem známým jako „zakladatel“, velmistr nebo profesor umění. Praktikant b.u. často vkládá do rukou svého mistra naprostou víru (důvěru) a neoblomnou loajalitu. Jde o jistou dualitu neb tito studenti vkládají svoji víru rovněž v Boha. Nicméně to druhé není předpokladem pro postup (vývoj) v b.u. Na počátku studia b.u. je student kromě bojových dovedností seznámován (socializován) s určitými formami jednání a chování vůči starším jedincům (nejen ve svém okolí), správným chováním vůči dalším studentům a instruktorům, s regulemi tréninku v daném místě a příslušným chováním vůbec.
Tento ideál respektu vůči starším v systému b.u. se zdá být základním prvkem etikety ve všech bojových uměních, kmenových strukturách, bezpečnostních složkách a vojenských jednotkách na Filipínách. Nicméně je nutné přiznat, že často bývá důvodem počátečního respektu studenta vůči mistrovi studentův strach a respekt kvůli mistrově pověsti získané v soubojích na život a na smrt spíš než respekt k němu jako člověku.
Co je však okamžitě zjevné novému studentovi, je úcta studentů vůči jejich mistrovi, ale i danému bojovému umění jako takovému včetně místa, kde se výuka a trénink koná. Takové místo a doba výuky jsou často považovány za „svaté“, protože mistrův čas je velmi cenný a žáci jím nesmějí plýtvat. Krom toho v rámci respektu vůči b.u. a jeho dědictví (poselství) musí být místo tréninku udržováno čisté a při pobytu v něm musí být zachována vážnost.

„Posvátný čas a místo“
Aby mohlo dojít k socializaci v bojovém umění (tzn. odkrývání různých dimenzí dané disciplíny cvičencům) musí existovat určený čas a místo, kdy a kde se cvičenci sejdou aby sdíleli společnou aktivitu (tj . trénink). Pro cvičence f.b.u. je čas většinou volitelný (různý), zatímco místo bývá obvykle veřejný park jako např. Luneta (Rizal park) v Manile, nebo více soukromá místa, jakým jsou např. „dvorky“ za domem mistrů. Zatímco někteří mistři f.b.u. vlastní a provozují školu jako komerční „klub“, většina z těchto učitelů však nabízí poněkud jiný způsob výuky, než ten původní tradiční. Mnoho z těch, kdo dosáhli vyšších stupňů f.b.u. stále považují za to, čemu se říká „mana“, za posvátnou znalost, díky níž filipínci dokázali překonat pokusy o nadvládu cizích utlačovatelů. Proto neexistuje jednotně dané místo a čas výuky pro cvičence f.b.u., prostě existuje správná doba na „přijímání“ oněch posvátných znalostí (dovedností válečníka) a trénink.
Vlastně Eliade říká, že: „posvátné místo představuje existenční hodnotu... protože nic nemůže začít, nic nemůže být ukonáno, bez předchozí orientace (zorientování se) – a jakákoli orientace (zorientování se) vyžaduje určení nějakého pevného (daného) bodu... Objevení nebo stanovení tohoto pevného bodu – centra (středu) – je ekvivalentem stvoření světa.“
Středem (centrem) pro šíření znalostí b.u. je prostor, kde probíhá trénink, který je definován (ten prostor) či určen přítomností mistra, zatímco ono „stvoření“ v kontextu bojového umění představuje vývoj (vytváření) mistra z žáka (začátečníka) postupným procesem obsahujícím různé úrovně předávání znalostí. V pojednání o posvátném a znesvěceném místě Eliade zmínil, že mezi těmito dvěma vždy existuje práh, který je rozděluje a jenž je nutné překročit, aby bylo možné pokročit do jiného způsobu bytí. Jde v podstatě o hranici, která rozděluje dva světy (např. způsob života válečníka od životního stylu laika) – a současně jde paradoxně o místo, kde se tyto dva světy setkávají, jsou ve vzájemném kontaktu, a kde je umožněn přechod z laického (světského) do posvátného (zasvěceného) světa.
Dobrým příkladem onoho prahu, který Eliade používá, jsou dveře kostelu, které pro věřící fyzicky oddělují světský svět od posvátného. I když je tento práh běžnou věcí, není jediným mechanizmem přechodu mezi světským a posvátným světem (místem). Pro cvičence f.b.u jsou fyzické dveře nebo dokonce prostor (místnost) vymezující posvátné místo spíš výjimkou než pravidlem, a proto existují jiné typy nehmatatelných prahů (hranic). Pokud si vezmeme příklad tréninku v parku Luneta, dostavení se na dané místo v danou dobu na trénink s mistrem představuje samo osobě onen práh, který způsobí, že student nastaví svoji mysl z obyčejného člověka na cvičence bojového umění, který se právě vydal na cestu bojovníka (válečníka). Navíc kontaktem s ostatními studenty, učiteli nebo mistry automaticky vzniká onen práh, neboť cvičenec musí fungovat ve svojí společenské roli dané přítomností svých druhů a starších, kteří jej obklopují. Prahem může také být, když si student oblékne tréninkovou uniformu (pokud se používá) nebo „pozvedne“ tréninkové zbraně. Všechny tyto zmíněné příklady představují práh, který odděluje dva světy – posvátný (zasvěcený) od laického, i když ani jeden z nich nemusel být specificky stanoven nebo plánován.


  • Caption Text

    Link